➤ Stížnost ze dne 16.10.2017 NAJDETE ZDE 

➤

➤➤

➤

➤

➤
➤➤

Ministerstvu obrany

Podavatel: Dušan Dvořák, 12.1.1962, 798 55 Ospělov 6

Adresát: Ministerstvo obrany ČR, Odbor řízení organizací, Tychonova 1, 160 00 Praha 6

č.j. 189224/2017-1150 - sp.zn. 41/2017-1150

Věc: Dodatek ke stížnostnímu řízení č.j. 189224/2017-1150, sp.zn. 41/2017-1150 (8) s Dušanem Dvořákem, 12.1.1962, 798 55 Ospělov 6

Úvodem: Okresní soud v Olomouci dne 16. února 2016 pod č.j.11 C 54/2015 uvedl, že finanční nárok Vojenské nemocnice v Olomouci (VNOL) ve výši 4.590 Kč vůči Dušanu Dvořákovi je oprávněný a k níže uvedeným námitkám soud uvedl, že, „pokud jde o námitky žalovaného týkající se postupu zaměstnanců žalobce v době jeho přijetí a během hospitalizace na protialkoholní záchytné stanici, je nutno uvést, že soud není v tomto řízení oprávněn se těmito námitkami zabývat.“ Žádám vás laskavě, abyste se v rozhodnutí o stížnosti na postup Vojenské nemocnice v Olomouci (VNOL) dne 7.4.2017 vyrovnali s těmito námitkami:

1) Z jakého zákonného důvodu se VNOL a MO ČR přes téměř dva roky odmítalo vyjádřit ke stížnosti Dušana Dvořáka na VNOL podané dle zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, když VNOL se ke stížnosti nevyjádřilo nikdy (stížnost podána ihned po propuštění dne 7.4.2014 u vedení VNOL a doplněna řadou podání a důkazů), MO ČR zahájilo přezkum stížnosti teprve po interpelaci Veřejného ochránce práv dne 4.1.2016 č,j. 529/2015/VOP/PH

2) Z jakého zákonného důvodu považovala VNOL jako oprávněný finanční nárok vůči Dušanu Dvořákovi platbu za pobyt ve VNOL, když VNOL nesplnila povinnosti, které VNOL, jako zdravotnickému zařízení, ukládá zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, když o přijetí Dušana Dvořáka do VNOL, jeho hospitalizaci, omezení osobní svobody a použití omezovacích prostředků, ačkoli je zdravotnickým zařízením, nerozhodl lékař, který jediný může dát k uvedeným omezením svolení. Jak je doloženo v lékařské dokumentaci, službu konající lékař MUDr. Kubát přišel cca 30 minut po přijetí, omezení osobní svobody a použití omezovacích prostředků vůči Dušanu Dvořákovi. V rozhodnutí ředitele VNOL ze dne 26. 3. 2015, je uvedeno: „O přijetí osoby na protialkoholní záchytnou stanici rozhoduje sloužící lékař, což ve shodě se zákonem stanovuje provozní směrnice PZS“.

3) Z jakého zákonného důvodu považovala VNOL jako oprávněný finanční nárok vůči Dušanu Dvořákovi platbu za pobyt ve VNOL , když VNOL nesplnila povinnosti, které VNOL, jako zdravotnickému zařízení, ukládá zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, když porušila ust. § 17, odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Citované ustanovení umožňuje omezení osobní svobody toliko na dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace. Dušan Dvořák byl po dlouhých a marných žádostech o potřebě na WC, osobního mobilního telefonu a kontaktu s rodinou a advokátem propuštěn až v 13.00 hod., a to při hodnotě 0 promile, avšak bez provedení krátké intervence, kterou požaduje § 19 zákona č. 379/2005 Sb. Již v ranní hodinách byla Dušanu Dvořákovi naměřena hladina alkoholu v krvi 0,9 promile, tedy hladina odpovídající mírné podnapilosti, nebránící v bezpečném opuštění nemocnice.

4) Z jakého zákonného důvodu považovala VNOL jako oprávněný finanční nárok vůči Dušanu Dvořákovi platbu za pobyt ve VNOL, když uplatněný poplatek byl žalobcem vyúčtován nezákonným způsobem a byl porušen čl. 11 odst. 5 LZPS, dle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Dle interních pravidel VNOL se vyúčtovaný poplatek po týdnu jeho nezaplacení automaticky zvyšuje o více než 56%, tedy z částky 1.600,- Kč na 2.500,- Kč. Uvedené zvýšení poplatku však nemá oporu v žádném zákonném či podzákonném nebo vnitřním předpisu, ani nemůže být považováno za smluvní pokutu.

5) Z jakého zákonného důvodu považovala VNOL jako oprávněný finanční nárok vůči Dušanu Dvořákovi platbu za pobyt ve VNOL, když ten byl vymáhán v rozporu s § 6 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Jak bylo Dušanem Dvořákem stěžováno a lze doložit důkazem, po přijetí, svlečení a přikurtování byl Dušan Dvořák zbit do tváře a krku, následně okraden (cca 20.000 ,- Kč prsten v černé krabičce s konopím v hodnotě cca 1.000,- Kč) a byly mu poničeny majetky (brýle cca 6.000,- Kč). Existuje důvodné podezření, že majetky zcizil a poničil službu konající „sanitář“, který měl rovněž službu v depozitu, kam se ukládalo šatstvo hospitalizovaných, ihned po službě 7.4.2014 nastoupil na neschopenku z důvodu údajného poškození palce Dušanem Dvořákem, který jej údajně napadl, což však v rámci přestupkového řízení nikdo ze zaměstnanců VNOL nepotvrdil a kromě slovních vulgarit Dušan Dvořák nikoho nenapadl. Jako důkaz, že byl Dušan Dvořák zbit a okraden svědčí fakt, že službu konající MUDr. Kubát zapsal po cca 30 po přijetí Dušana Dvořáka na VNOL, že Dušan Dvořák má u sebe marihuanu (ráno však nikde krabička s dárkem a konopím nebyla k nalezení) a současně uvedl, že Dušan Dvořák nebyl zraněn , rozbité brýle byly doloženy personálu ihned při propuštění, avšak nikdo z personálu o tomto nechtěl hovořit. V příloze vizuální podoba po návštěvě VNOL …..

Dne 16.10.2017

Dušan Dvořák

Vládní návrh novelizace zákona č. 379/2005 Sb. z roku 2014 najdete ZDE   Návrh vlády je bez zapracování závažných připomínek Veřejného ochránce práv k porušování Listiny základních práv a svobod při definici a provozu PZS, což najdete ZDE. Jednotlivé novelizace zákona od roku 2006 a stav projednávání ke dni 28. 3. 2016 najdete ZDE 

Ústavnímu soudu České republiky

Joštova 625/8

660 83 Brno 2

Stěžovatel:

Dušan Dvořák, MMCA, nar. 12. 1. 1962

bytem Tylova 963/2, 779 00 Olomouc

Zastoupený:

Mgr. Matějem Skalickým, advokátem, ev. č. ČAK: 15089

se sídlem Počernická 988/8, 100 00 Praha 10

ID dat. schr. tn4wz6e

Účastník:                                                                                                      

 

Okresní soud v Olomouci

tř. Svobody 16, 771 38 Olomouc

Vedlejší účastník:

Vojenská nemocnice Olomouc

IČO: 60800691, sídlem Sušilovo nám. 5, Olomouc – Klášterní Hradisko

věc: Ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Olomouci, č.j.  11 C 54/2015 -107, ze dne 16. února 2016, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 17 odst. 1 a 2) zákona č. 379/2005 Sb.

do datové schránky soudu

Přílohy:

rozsudek Okresního soudu v Olomouci č.j.  11 C 54/2015 -107

zvláštní plná moc

a dále dle textu

                                       

I.

Dne 16. 2. 2016 mi bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č.j.  11 C 54/2015 -107 (dále jen „napadené rozhodnutí“) uloženo:

(i)                  uhradit žalobci částku 2.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od 16. 4. 2014 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci napadeného rozsudku a zároveň

(ii)                uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2.089,- Kč, taktéž ve lhůtě tří dnů od právní moci napadeného rozsudku.

Napadený rozsudek mi byl doručen dne 23. 3. 2016. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak končí dne 23. 5. 2016. Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku není dle ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné odvolání, vyčerpal jsem všechny procesní prostředky, které mi zákon k ochraně práv poskytuje.

                                                                                                                                   

Proti všem výše uvedeným výrokům napadeného rozhodnutí podávám tuto:

Ústavní stížnost

                                                                            

jíž tvrdím, že Okresní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím, jako orgán veřejné moci, porušil moje ústavně zaručené základní právo dle čl. 36. odst. 1 LZPS, dle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu  a právo dle čl. 37 odst. 3 LZPS, dle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni.  Toto své tvrzení odůvodňuji takto:

II.

Dne 7.4.2014, jsem byl na základě žádosti Policie ČR umístěn na protialkoholní záchytnou stanici Vojenské nemocnice Olomouc. Za pobyt v protialkoholní záchytné stanici mi byla Vojenskou nemocnicí Olomouc (dále jen „žalobce“) vyúčtována úhrada ve výši 2.500,- Kč, kterou jsem pro nezákonnost postupu žalobce při mé hospitalizaci odmítl jako nedůvodnou, ačkoli jsem navrhl provedení důkazů, které by prokázaly  porušení mých ústavně zaručených práv ze strany žalobce  v míře nikoli nezbytné.

Ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Tvrdím, že Okresní soud v Olomouci porušil mé ústavně zaručené základní právo dle čl. 36. odst. 1  a dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména tím, že se odmítl zabývat veškerými mnou uváděnými tvrzeními a navrženými důkazy, které měly prokázat protiprávní jednání Vojenské nemocnice Olomouc. Okresní soud v Olomouci se mými návrhy nikterak nezabýval, když pouze uvedl, že „pokud jde o námitky žalovaného týkající se postupu zaměstnanců žalobce v době jeho přijetí a během hospitalizace na protialkoholní záchytné stanici, je nutno uvést, že soud není v tomto řízení oprávněn se těmito námitkami zabývat.“ Tím bylo porušeno mé právo na spravedlivý proces, když nebyla dodržena zásada rovnosti stran spočívající ve skutečnosti, že Okresní soud v Olomouci připustil pouze tvrzení a důkazy předložené žalobcem.

Nezákonnost, o která měla za následek neexistenci nároku tvrzeného žalobcem  spočívala zejména ve skutečnosti, že žalobce nesplnil povinnosti, které mu, jako zdravotnickému zařízení, ukládá zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. V řízení vedeném Okresním soudem v Olomouci jsem mimo jiné doložil, že žalobce, ačkoli je zdravotnickým zařízením, nerozhodnul o hospitalizaci, omezení osobní svobody a o použití omezovacích prostředků postřednictvím lékaře, který však jediný může dát k uvedeným omezením svolení. Oproti zákonnému požadavku jsem byl prohlédnut a přijat k hospitalizaci, násilně svlečen a znehybněn (přikurtováním), bez přítomnosti lékaře. Dále tvrdím, že jsem byl zaměstnanci žalobce pohmožděn ve tváři a byly mi odcizeny osobní cennosti, které mi nebyly při propuštění vráceny.  Jako důkaz k uvedenému tvrzení jsem předložil a předkládám tvrzení služby konajícího lékaře MUDr. Kubáta přestupkové komisi MMOL, ze dne 26. 8. 2014 o svém příchodu na pracoviště až po uvedených událostech a dále Rozhodnutí ředitele žalobce ze dne 26. 3. 2015, dle kterého: „O přijetí osoby na protialkoholní záchytnou stanici rozhoduje sloužící lékař, což ve shodě se zákonem stanovuje provozní směrnice PZS“.

Okresní soud v Olomouci se dále jakkoli odmítl zabývat doloženým neplněním zákonné povinnosti žalobce týkající se omezení osobní svobody na protialkoholní záchytné stanici, jak požaduje ust. § 17, odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Ačkoli citované ustanovení umožňuje omezení osobní svobody toliko na dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace, ve skutečnosti jsem byl po dlouhých a marných žádostech o potřebě na WC, osobního mobilního telefonu a kontaktu s rodinou a advokátem propuštěn z protialkoholní záchytné stanice až v 13.00 hod., a to při hodnotě 0 promile, bez provedení krátké intervence, kterou požaduje § 19 zákona č. 379/2005 Sb. Již v ranní hodinách mi však byla naměřena hladina alkoholu v krvi 0,9 promile, tedy hladina odpovídající mírné podnapilosti, nebránící mi v bezpečném opuštění záchytné stanice.

Dále jsem v rámci řízení před Okresním soudem Olomouc uvedl a doložil, že žalobcem uplatněný poplatek byl žalobcem vyúčtován nezákonným způsobem. Dle interních pravidel žalobce se totiž vyúčtovaný poplatek po týdnu jeho nezaplacení automaticky zvyšuje o více než 56%, tedy z částky 1.600,- Kč na 2.500,- Kč. Uvedené zvýšení poplatku však nemá oporu v žádném zákonném či podzákonném nebo vnitřním předpisu, ani nemůže být považováno za smluvní pokutu. Žalobce požadoval plnění bez právního důvodu, které se však Okresní soud v Olomouci nezdráhal žalobci v řízení přiznat.

Žalobce ani jeho zřizovatel se taktéž, v rozporu s ust. § 93 a § 94 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, nikterak nezabývali mou podanou stížností na nezákonné jednání žalobce ze dne 7.4.2014, což mimo jiné dokládá Závěrečné stanovisko Veřejné ochránkyně práv s návrhem opatření k nápravě ve věci Mgr. Dušana Dvořáka.

Pro dokreslení praxe panující na protialkoholních záchytných stanici si dovoluji odkázat na vysoce kritickou Souhrnnou zprávu Veřejné ochránkyně práv ke stavu kontrolovaných záchytných stanic v roce 2015 (viz: http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2014/neuspokojive-podminky-zachytne-sluzby-mohou-vest-az-k-protipravnosti/), kterou přikládám. Veřejná ochránkyně práv v této zprávě popisuje širokou škálu problematických a nezákonných praktik, které bohužel nejsou v těchto zdravotnických zařízeních nikterak výjiměčné.

Důkazy:                                                                                    

-          Tvrzení služby konajícího lékaře MUDr. Kubáta přestupkové komisi MMOL, ze dne 26. 8. 2014;

-          Závěrečné stanovisko Veřejné ochránkyně práv s návrhem opatření k nápravě ve věci Mgr. Dušana Dvořáka;

-          Veřejná ochránkyně práv: neuspokojivé podmínky záchytné služby mohou vést až k protiprávnosti.

-          Provozní směrnice protialkoholní záchytné stanice;

III.

Návrh zrušení ustanovení § 17 odst. 1 a 2) zákona č. 379/2005 Sb. pro porušení základních práv a svobod

                                                                 

Výše popsaná zkušenost mě utvrdila v přesvědčila, že ust. § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb., které bylo v mém případě aplikováno, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Domnívám se, že současná zákonná úprava protialkoholních záchytných stanic není způsobilá v nezbytné míře chránit ústavně zaručená práva občanů. Ačkoli chápu, že institut protialkoholních záchytných stanic může být v určitých, krajních případech pozitivní, současná úprava umožňuje zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod v míře, která není odůvodněna skutečnou potřebou ochrany zdraví obyvatel a ochrany veřejného pořádku.

Tvrdím tedy, že aplikace uvedených ustanovení v praxi znamená porušení:

                                                          

-           čl. 4 odst. 3 LZPS, dle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky a odst. 4  citovaného článku, dle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a zároveň taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

-          čl. 7 odst. 2 LZPS, dle kterého nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu;

-          čl. 11 odst. 5 LZPS, dle kterého Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

                                                                     

Shodně s Veřejnou ochránkyní práv konstatuji, že zákonná úprava protialkoholních záchytných stanic je zcela vágní, ačkoli tato zařízení mohou, proti vůli svého pacienta, aplikovat opatření, představující zásadní narušení svobody, integrity a v neposlední řadě důstojnosti člověka. Uvedená vágnost také ve svém důsledku způsobuje zcela rozdílný přístup jednotlivých záchytných stanic co se týče charakteristiky indikačních případů, míry uplatňování represivních prostředků, ale i výše a způsobu účtování poplatků za hospitalizaci. Považuji za doložené, že ze strany těchto zdravotnických zařízení  běžně dochází k porušování ústavně zaručených základních práv a svobod a vágnost právního předpisu je zneužívána k účelům, ke kterým nebyl určen.

Za podstatné považuji, že v právě navrhované novele zákona č. 379/2005 Sb. naprosto absentuje varianta, kterou Věřejná ochránkyně práv navrhovala a je v souladu s listinou základních práv a svobod, a to je možnost převedení osoby do domácího péče a teprve není-li to možné, subsidiárně nastupuje  hospitalizace na protialkoholní záchytné stanici.

S ohledem na má tvrzení, předložené důkazy a Souhrnnou zprávu veřejného ochránce práv, a také s ohledem na cca 5 let trvající práci Ministerstva zdravotnictví České republiky na novele zákona č. 379/2005 Sb., která, pokud je mi známo, nikterak nereflektuje návrhy a stanoviska Veřejné ochránkyně práv, navrhuji zrušení ustanovení § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 379/2005 Sb.

IV.

                                                                                    Naléhavost věci                  

Domnívám se, že vzhledem k připravované novelizaci zákona č. 379/2005 Sb. je věc, které se tato má ústavní stížnost týká, naléhavá a proto žádám, aby se Ústavní soud ve smyslu ust. § 39 zákona č. 182/1993 Sb. usnesl, že ji bude řešit přednostně.

V.

Petit

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby:

a) plénum Ústavního soudu zrušilo ustanovení § 17 odst. 1 a 2) zákona č. 379/2005 Sb. A posléze, aby

b) senát Ústavního soudu zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci č.j.  11 C 54/2015 -107 ze dne 16. 2. 2016.

Dušan Dvořák, MMCA

i.s. Matěj Skalický, advokát